Umělá inteligence přebásnila Máchův Máj. Jak se jí zadařilo? Přesvědčte se sami

Požádali jsme umělou inteligenci, aby se pokusila přebásnit Máchův Máj. A to tak, aby se děj odehrával ráno v prosinci a byl situován do města.
Zimní soumrak ve městě
Autor: ChatGPT-4, inspirováno Karlem Hynkem Máchou
Bylo časné ráno - první prosinec -
městský ráno - zimy čas.
Holubice zvaly ku přátelství hlas,
kde domů stín se linul přes chodník.
O přátelství šeptal tichý sníh;
mráz zdobil strom jak něžný šperk,
svou radost vrabec zpíval za rohem,
kouř z komína tancoval jako zvěst.
Městský rybník v parku stinném
nářek temný tiše nesl,
jeho břehy zima kryla ledem;
a slunce bledé zimního svitu
toužilo po teple letním,
jak by touha po lásce vzplála v srdci.
A světla jich na obloze zářící
jak v chrám věčného přátelství vzplanou;
až se - blízkostí k sobě vábící
promění v jiskry v srdcích skryté –
bloudící co přátelé se najdou.
Přes mraky šedé zimní zář –
tak studeně jasná, jasně chladná,
jak přítel hledá přátelství stálé –
ve fialovou barvu se mění;
v kalužích odraz svůj nachází
a sama k sobě útěchou září.
Dál šerem blyštil městských stín,
jenž k sobě šly stále blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku závoj,
až posléze tmou v jedno splynou.
S nimi se domy k domům vinou. –
Nejtemnější stíní města mír,
tam cihla k cihle, ke cihlám cihla
se kloní. Krok za krokem
lidé spěchají. Vře plnou –
v čas přátelství – srdcem každý tvor.
Přebásnil jsem úvod první sloky básně tak, aby se děj odehrával ráno v prosinci a byl situován do města.
Text byl vygenerován umělou inteligencí. V tomto konkrétním případě nebyl text před zveřejněním kvůli zachování autenticity nijak editován novinářem-člověkem. Zadání znělo: Přebásni úvod básně Máj od Karla Hynka Máchy tak, aby se děj odehrával ráno v prosinci a byl situován do města. Součástí zadání byl i text, který měl ChatGPT přebásnit:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.